Ve změti malých smrtí

Občas se mi v životě, tak jako všem, stanou zvláštní věci. Okamžiky, se kterými jsme nepočítali, jen se tak samy od sebe staly součástí života i nás samotných. Dost často těžko říct, čím jsou způsobený, proč se nám staly, ale tím jak jsou nečekaný, jsou přesně tím, čím je sám život. Nevyzpytatelným sledem všemožných událostí, které na sebe navazují, nebo se jen náhodně skládají za sebe. Kdo ví. Hodně těhle událostí je něčím, co nám nevědomky pomáhá přejít ostatní těžký záležitosti a o to zajímavější je pak samotný zjištění, že se tyhle události staly, stávají a stávat budou.

Ve změti všech těch malých smrtí jsem zapomněla na tu velkou, opravdovou, po který jsem tak dlouho toužila a to byl přesně jeden z těch zajímavých okamžiků mýho života. Nedokážu určit, kdy přesně k tomu zlomu došlo, ani jestli to bylo z minuty na minutu, nebo šlo o delší proces nápravy mojí vlastní mysli. Ale po tak dlouhý době to byl neskutečně osvobozující pocit. Pravdou sice je, že posledních pár měsíců byla ona myšlenka chtít to všechno skončit už tak moc běžnou a denní záležitostí, že její přítomnost jsem ani nevnímala. Byla prostě součástí mě i žití každý den. Stala se mi rutinou a někde vzadu jsem jí povětšinou slýchala od probuzení do usnutí. Vpila se mi tak moc do života, že pro mě bylo už nemožný si představit být bez ní.

Pak z ničeho nic přišlo to uvědomění. Ona známá myšlenka mi najednou tak známá není a pěknou řádku chvil už se neukázala vůbec. A tak jsem začala pátrat. Zpátky ve svý mysli jsem se vracela do všemožných okamžiků z předchozích měsíců, ale k žádnému momentu, který by cokoliv naznačoval, jsem nedošla. Ona se prostě někde cestou vytratila. Zabralo mi hodně nocí a přehraných písniček uvědomit si, že pro mě není důležitý, kdy zmizela, ale jak zmizela. Díky čemu, komu a za jakých okolností se po takový době vytratila pryč.

Zjišťování příčiny mi zabralo ještě víc nocí hodin obyčejnýho čumění do zdi. Přemýšlela jsem nad tím jestli jsem si k tomu, podobně jako před rokem došla sama, nebo mi snad někdo pomohl. A pomohl mi někdo, protože chtěl, nebo mi prostě jenom ukázal věci, který mě donutily posunout se dál? Co za tím vším vězí? Vracela jsem se znovu a znovu zpátky ke každý zajímavý minutě posledního půl roku, který mohly být nějakým způsobem zásadní. Ale nikde mi nic nepřišlo dostatečně důležitý. A kvůli tomu mi nejspíš došlo, že to není o jednom momentu, člověku nebo úsměvu. Je to o tom všem dohromady.

Moc jsem si s tím neuměla poradit, protože najednou tu bylo víc věcí, který mi pomohly. Ne jen já nebo jeden člověk, který se mě snaží něčím někam dostat. A to bylo zvláštní. Protože vždycky jsem to byla buď já nebo někdo. Ale tentokrát jsem to byla já, někdo a věci kolem mě. Všechno společně v určitých návaznostech a v situacích.

A tak si začínám rozumět, postupně chápu jak a proč se nějak cítím. A to je neskutečně osvobozující. Vědět.